Expedice Z101: Rovník pod sněhem aneb výstup na Mt. Kenyu
Druhá nejvyšší hora Afriky leží bez jednoho metru ve výšce 5 200 m n. m. a vydat se na její vrchol znamená přijet na rovník, nechat si tady ukázat podivuhodnost v podobě různě se točící vody a pak šlapat dva a půl dne nahoru a stejný čas dolů. A nebo také ne.
Přípravy na výstup
Realita ukázala, že celou túru lze zvládnout za polovinu času. Pokud se tedy člověk trochu připraví a je zvyklý chodit alespoň po českých kopcích. Což je průprava, kterou mnozí místní “šerpové” nemají.
Mt. Kenya dala název celé zemi a tu zase pojmenovali Kikújové, jeden z keňských kmenů žijící na úpatí hory. Horu je možné vidět z hlavního města Nairobi, ležícího asi tři hodiny autem směrem na jih. Slovo “kenya” prý v překladu znamená cosi jako pštros, protože kombinace černých skal a bílé sněhové pokrývky připomínaly pštrosí peří. Tak vznikl název kopce, jehož zdolání láká nejednoho návštěvníka země.
Podobně jako všude v Africe, je i výstup na kopec se sněhovou čepicí drahá záležitost. Jinými slovy musíte zaplatit několik stovek dolarů za to, abyste měli povolení a povinný doprovod. Ten je zodpovědný za vaši bezpečnost a deklarované pohodlí. To, že Afrika je levná, jsem si naposledy myslel před dvěma a půl lety když jsem vyjížděl. Za ten čas jsem si bolestně uvědomil, že pokud někde budu platit i za to, že dýchám, bude to to právě v zemích kolem rovníku.
Balím expediční batoh, do kterého se vleze kromě oblečení také fotovybavení a jdu na “matatu”. To je označení pro keňskou minidodávku suplující veřejnou dopravu. Do ní se vleze nečekaně mnoho Keňanů a jen poloviční počet neKeňanů. Čeká mě několik hodin do Nanyuki. Města, kterým prochází rovník, kde sním poslední normální jídlo a vzhůru na kopec.
Vzhůru na “kopec”
Můj povinný doprovod tvoří průvodce. Ten je cosi na způsob místního horského vůdce, kterého zdobí jen lehká softshell bunda a jehož úkolem je mi pomáhat s batohem. Po pár minutách konverzace je zřejmé, že jiný kopec než Mt. Kenyu v životě neviděl.
Překvapení v jeho očích, když zjistí, že mi nemusí nic nést, bych vám přál vidět. Protože se ukáže, že funkce “šerpy” je mezi turisty natolik oblíbená, že nikdo nepočítá, že batoh si cizinec ponese sám. Právě proto turisté táhnout kdejaký nesmysl, protože na to mají placeného člověka. Masová turistika v plné parádě.
Kluci jsou mi skvělým doprovodem, jen je příliš nevidím před sebou, ale věřím, že mi kryjí záda, kdyby cokoliv. Až později mi důrazně sdělí, že výstup není závod a že mám zpomalit, protože nestíhají. Inu česká příprava se osvědčuje.
Změna plánu
Odměnou za den na nohou je mi chajda, kde mi nabídnou ovesné vločky a zázvorovou polévku. Naštěstí mají pivo a já mám proteinové tyčinky, takže se obejdu bez vloček a po pár hodinách spánku, který mi zpříjemní péřový spacák, můžu pokračovat.
Bohužel ne na vrchol. Dostávám totiž informaci, že před týdnem se kus kopce utrhl a zabil jednoho turistu. Jeho průvodce strhla masa do údolí, kde se utopil ve vodě. Ponurá nálada zavládne v trojčlenné skupině.
Rozhodnutí je nasnadě, budeme pokračovat jinou trasou a na místo Mt. Kenya vystoupáme na vrchol Lenana, ležící hned vedle. Zážitek z výstupu to neubere a na místo fotek z vrcholu Mt. Kenyi budu moci obdivovat Mt. Kenyu při východu slunce.
Pocit a zážitek k nezaplacení
V jednu ráno vycházíme. Po několika hodinách chůze se přede mnou vynořují černé skály, přes které procházejí paprsky ranního slunce. Čerstvý vzduch je prostoupen vlhkostí a já po dlouhé době cítím na těle chlad. Ten pocit je k nezaplacení.
A k nezaplacení je i pohled na mé dva průvodce, kteří zimu upřímně nesnášejí a mají obrovskou radost, když dám pokyn k sestupu. Ten má trvat dva dny a v chajdě prý zase čeká ovesná kaše, abych měl energii sejít do Nanyuky a vydržel cestu do Nairobi. Dává to smysl, svých 95 kilo živé váhy podle místních živím ovsem a podobnými nesmysly. Ale nemám chuť odporovat a jen dávám najevo, že mám stále vlastní zásoby tyčinek, které jistě dobře nahradí oves i zázvor.
Nasadím tempo, kluci se v poklusu drží zuby nehty a po nějaké době špitnou, že jsme v půli cesty. Tedy to, co mělo trvat dva dny, jsme ušli za několik hodin, takže když si trochu pohneme, můžu stihnout odpoledne autobus směr Nairobi.
Ušetřím den, což při mém harmonogramu je mnohem cennější, než odpočinek na prkenné palandě, takže zavelím k pohybu. Kluci, každý o čtvrt metráku lehčí než já, sípou a potí se. Když ale zjistí, že budou mít zaplaceno to, na čem jsme se domluvili a zároveň se mě zbaví o den dřív, zatnou zuby a vedou mě údolím.
Dorazím do Nanyuky, seženu autobus a vydám se po hlavní spojnici do Nairobi o den a něco dřív, než jsem původně plánoval. Ukazuje se, že když jste totiž připraveni a adekvátně vybaveni, zvládnete všechno a mnohdy lépe než místní.
Na našem blogu se ještě dozvíš:
Více fotografií:
