Po 4 hodinách chůze mě láká vylézt si na sedlo, protože chci vidět „co za ním asi bude“. Zprvu se zdá, že to zabere cca 30 až 60 minut. Šimon říká: „hošku to je tak na 2hod tam i zpět.“ No, po hodině a půl jsem tak v 70 % cesty :D a je mi jasný, že Šimon dole sakruje na všechny strany, protože na mě musí čekat. Jelikož dostat se až na sedlo by vzalo ještě alespoň hodinu, rozhoduju se jít dolů. Taky protože mi je jasný, že i tento špacír mi bude Šimon chvilku vyčítat :D. K přesvědčení jít dolů mi také pomáhá náhlé intenzivní padání nemalých kamenů, což by mohlo ohrozit celou expedici.
Docházíme do Plaza de Francia, ale kvůli mrakům vidíme jen část ledovcové stěny. Za jasného dne bychom měli tu čest vidět nejvyšší skalní sráz na světě, přibližně 2,5 km. Nicméně tohle je taky dobrý :D. Po cestě zpět nás přepadává sněžení a dáváme si na čas. V campu před spaním ještě jdeme na povinnou lékařskou prohlídku, kde mám tlak 140/80 a saturace krve kyslíkem 91. Šimon má tlak 130/90 a saturace 88. Nicméně doktor říká, že jsme v perfektním stavu a že máme velmi dobré šance se dostat na vrchol. Nicméně úplně stejný feedback dostávají po nás i Rumuni, co mají tlak kolem 180/110 a saturace 80. Při usínání trochu cítíme hlavu, ale to je převážně rychlým sestupem ze 4 200 m do 3 400 m.
