V Nidu je výška hodně znát také z důvodu, že jsme strávili pouze dvě noci v Base Campu, který je o 1 100 metrů výškových níže (v 5 400 m je ve vzduchu pouze 50 % kyslíku). Cítíme, že máme problém postavit stan. Trvá nám to o 30 minut déle než normálně. Šimona pobolívá hlava i břicho, já zatím cítím jen hlavu. Po postavení stanu začínáme tavit sníh a doplňovat tak tekutinový deficit z předchozího dne (přibližně 3 litry vody ze sněhu trvá 40 minut).
Bohužel tu mámě jen 3 malé bomby, které nám s výhledem na počasí nemusí stačit. Polský horolezec Cézar říká, že mu jedna bomba vydrží na jeden den, a to je sám, my jsme dva. To by ovšem znamenalo sejít 1 100 m výškových dolů do Base Campu, dokoupit další bomby a vyšlápnou si to vše zase nahoru. Podle poslední předpovědi má být zítra hezky se silným větrem, nicméně další den má údajně napadnout přes noc až metr sněhu. Dost proto zvažujeme co dál. Jestli zůstat tady, nebo jít zpátky do Base Campu a pak zpátky nahoru. Případně zda to tam další den poslat, jít do 6 000 m a pokusit se druhý den o summit.
Půlku noci nespím a přemýšlím nad všemi možnými variantami. Člověk si může něco doma plánovat. Jak vše půjde hladce, jak se vyfotí na vrcholu a zas půjde za krásnýho počasí dolů… Bohužel je to úplně jinak. Tu nesmírně náročnou agonii jen se dostat do 5 400 m se všemi věcmi, do toho nevyzpytatelné počasí, které nikdo pořádně neumí předvídat. A pak taky výšková nemoc, která ovlivňuje váš celkový stav a fyzickou připravenost, nedostatek zásob na další dny. No a ještě pár demotivačních faktorů, když vám řeknou, že se před dvěma dny se zhoršilo počasí na vrchu a jeden tam umřel a druhej má trvalé omrzliny…
Na základě toho všeho musíte udělat rozhodnutí, které může zcela zásadně ovlivnit život váš i ostatních. Každému průměrně inteligentnímu člověku je i doma u televize jasné, jak nebezpečné to je. Ale když se to děje právě teď kolem vás, celé to dostává ještě úplně jiný rozměr.
