Vracíme se na pevninu, bereme plnou, každý kupujeme ještě 5-ti litrový kanystr, který taky plníme až po okraj. V plánu totiž máme dojet po západní straně Bajkalu až do Severobajkalska. Po cestách, které téměř nejsou ani v mapě a jen ze satelitních snímku víme, že tam něco vede. Cesta se vlní kolem Bajkalu, všude běhají divocí koně a pořád je na co se dívat. Máme hlad a tak se v první vesnici, která se objeví po 70 kilometrech ptáme místních, zda nemají něco k jídlu. Dostáváme ten nejlepší kuřecí vývar na světě v domečku uprostřed ničeho! Za takový by se nemuseli stydět ani v Intercontinentalu. Děkujeme a rádi k díky přidáváme i nějaké rubly na přilepšenou. Pokračujeme dál. Cesta stoupá do hor a horší se tak o 400 procent. Obrovské kameny, metr vymleté koleje, hluboký písek místy měnící se v popel. Popel z obrovského požáru z roku 2016, který za sobě nechal pořádnou spoušť ze které se příroda stále ještě nevzpamatovala.
Najednou se hory otevřou, objeví se řeka vedle cesty - přijíždíme na náhorní plošinu, jsme bez vody a máme toho dost. Potkáváme první zlatokopy - Sergei nám dává vodu a kreslí mapu - za 30 kilometrů potkáte další zlatokopy a ty Vám řeknou kudy dál. Začíná nejnáročnejší část cesty - metr hluboké brody, spousta bláta, vyjeté koleje, bahno, hnus... mám co dělat abych motorku udržel v přímém směru. Všechno klouže. Ruce tuhnou. Nohy mám mrtvý. Půl kilometru jedem snad hodinu. Oba zapadáme. Dál to skoro nejde. Drtím plyn se spojkou. Řvu. Nadávám. Nejde to. JOOO jsme pryč z největších s*aček!
.... Přidávám... a sakra... prokluzuje spojka... to znám... jedu opatrně přes další brody abych dojel aspoň k dalším zlatokopům. Marek pomalu za mnou. Chvíli na cestě a spojka už je pryč... říkám si ... jo to nějak zvládnu. Vyměnit spojku mě učil kamarád před cestou. Příjiždíme vysíleni k dřevěnému domu.
Převlíkám se... všechno je od bahna... začínám sundavat víko spojky... vše rozdělávám... lamely dávám nové a všechno počítám třikrát... dávám vše zpět tak jak bylo ... Marek mačká spojku... vše se hýbe trochu nakřivo... povoluji všechno a celý proces opakuju. Najednou se ozve prasknutí... Koš spojky o který se opírají čtyři pružiny praská... citím zoufalost... uprostřed divočiny... sto kilometrů od civilazace a hluboko v Sibiřských lesech se mi stane tohle.
Přichází podnapilý Rus a povídá... na tři pružiny to taky bude fungovat. Vše dáváme s Markem dohromady. Už nemůžu. Klepou se mi ruce a po celým dnu nemám sílu ani dotáhnout šrouby. Víko zpátky dává Marek. Zkouším se projet. Nejde zařadit neutrál. Dvojku tam nějak dostanu. Spojka neprokluzuje. Do civilizace se zpátky dostanu.
Zlatokopové nás večer pohostí a vysílení padáme do postele. Máme toho dost. Ráno mám v plánu ještě vyměnit pneu aby spojka nedostala takovou nálož jako včera. Skoro nespíme. Ráno ve 30 stupních měníme oba pneumatiky. Oboum se nám motá hlava. Sil není nazbyt, ale říkáme že zpět k Sergejovy to zvládneme. Ať máme to nejhorší za sebou. Zlatokopové nám radí abychom ty největší s*ačky objeli přes les. Děkujeme za všechno a vyrážíme zpět. Přijíždíme zpět k tomu nejhoršímu. Cesta se roztrojuje. Dvě vedou lesem. Jedu nejdřív s Markem cestou která vede úplně přes les. Nezdá se mi to. Tudy nejel nikdo snad století. Přichází první velké bahno. Marek zapadává a trápí přes spojku. Ne tudy nemůžu. Tady to zas oddělám a už se odsud nikdy nedostanu. Rozdělujeme se - potkáme se u Sergeje za hodinu.
Pokračování příště
Sepsal Ondřej Vlk
Přečti si další díly:
Ondřej na cestě do Magadanu - část 1.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 2.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 1.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 2.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 4.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 5.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 6.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 7.
