HUSKY DOBRODRUŽSTVÍ: Expedice Broad Peak 2023 - ČÁST 3

Několikrát nahoru a dolů

Jako křeček v bubínku neustále monotónně lezete vzhůru, vynášíte expediční stany, jídlo, funkční oblečení, sebe… a když už někam vylezete, tak stejně hned utíkáte před nepřízní počasí zase dolů. A pořád dokola.

Musíte se obrnit trpělivostí a osvojit si řadu vzorců chování. Ty všechny vychází z prověřené filmotéky v základním táboře.

Nejlepší je:

Z téhle podprahové motivační taktiky nám vybočovala jen Sarah, která se byla ochotna dívat vždy jen do první mrtvoly, což je, to si přiznejme, u těchto filmů dost problém. 

Na Broad Peaku se standardně staví tři postupné výškové tábory, C1 (5700m), C2 (6200m) a C3 (7000m).  Velkým úskalím kopce je to, že je to od začátku do konce poměrně velkým sklonem nahoru a prakticky si nikde moc nesednete.

A když už dorazíte na místa táborů, tak vhodného místa moc nenajdete. Navíc jsou tábory dosti vystavené poryvům větru a sněhovým bouřím, tak vám nezbývá, než stany neustále bourat a obnovovat.

Naše prověřené Husky stany naštěstí drží jak helvétská víra. Na řadě úseků nacházíme fixní lana, to zejména mezi nižšími tábory. Cestou nahoru vám ukazují cestu, cestou dolů vám pomáhají se nezabít. A když nasněží, tak zmizí.

Nakonec nám nezbývalo, než se o vrchol pokoušet ve velmi krátkém okně při třetí otočce, která vlivem počasí následovala prakticky ihned po návratu do BC z té druhé. A to bylo nad síly řady z nás. Nejhůře vypadal Lukáš, který na nějaký další návrat na kopec okamžitě rezignoval. Velmi podobně hora vycucla i Tomáše. Petr by i nahoru šel, ale tělo si k tomu řeklo svoje a byl konec. Dušan expedici opustil dokonce už po první aklimatizační otočce.   

Tenkrát na Broad Peaku

K útoku na vrchol nás moc nezbylo, ale Poláčkovských „pět“ bylo pořád dost. Poměrně svižně během dvou dnů dosahujeme tábora 3 (700 m) a vidina jednodenního okna hezkého počasí nám otevírá cestu k vrcholu.

Jak hluboce je Broad Peak podceňovaná osmitisícovka, bylo zřejmé již po několika hodinách vrcholového pokusu. Já, Martin a Honza vyrážíme o půl druhé v noci. Na svahu před námi svítí pár čelovek. Parta Poláků a směska dalších národností je již na cestě. Mezi nimi i Sarah.

Brzy skupinu dobíháme a střídáme se v prošlapávání hlubokého sněhu. Již po pár hodinách vidíme, že Honza dnes svůj boj na kopci nevyhraje. Začíná ztrácet a po několika hodinách už ví své a vrací se do stanu. Tam se setkává s Pavlínou, která k vrcholu, kvůli špatné aklimatizaci, ani nevyrazila.

Po šesti hodinách jsme s Martinem v sedle mezi centrálním a hlavním vrcholem. Výška 7800 m, poprvé vidíme sluníčko, to je vždy důležitý zlom. Teď už neumrzneme, naopak se budeme zbytek dne pekelně smažit.

Loučíme se s Poláky. Ti na vrchol nejdou. Mají zde jiné plány. Jdou pohřbít tělo svého kolegy Tomasze Kowalského, který zde před deseti lety zahynul při sestupu z prvního úspěšného zimního výstupu na Broad Peak. Všimneme si jeho čouhajících bot z hroudy ledu, které míjíme kousek za sedlem nedaleko výstupové cesty. 

Martin má dnes nejvíce sil. Jde v čele naší čtyřčlenné skupinky. Tu kromě nás dvou tvoří Pákistánec Sajíd, syn legendárního pákistánského horolezce Ali Sadpary, a ten si na provázku táhle kyslíkem ověnčenou ruskou klientku.

Po nekonečné převěji docházíme kolem jedné hodiny odpoledne k vysněnému cíli. Tempu Martina již delší dobu nikdo nestačí, ale přesto na mě čeká pár metrů pod vrcholem, abychom těch pár posledních kroků dorazili společně. Stojíme spolu na vrcholu třetí společné osmitisícovky! Je krásně. Téměř bezvětří. Spontánně pózuji svlečen do půl těla a raduji se z krásného dne. Fotíme se, oddychujeme a říkáme si, co by na náš výstup asi řekl John Rambo. Asi by uznale kývl hlavou a zalezl zpět do džungle dokosit zbyty nepřátel.

Stan a cesta k němu zpět je daleko, sil už moc nezbylo a každý krok ukrutně bolí. Kolem sedmé hodiny večerní dorazím ke stanu. Martin už zařezává. Vedle leží i Sarah. Vylezla nad ránem téměř sama až do sedla, bojovala ještě kousek výše, atakovala výšku osmi tisíc, ale exponovanost nekonečného hřebenu k vrcholu byla i nad její síly. Vlajka s hvězdami a pruhy nahoře tedy nezavlála. Teď tu leží, k smrti unavená, ale živá. Schrödingerova Sarah.

Naštěstí už mám hotovo

Dostáváme na krk květinové věnce, na stůl lahev koly. Radostné chvilky nám trochu kazí přítomnost zájezdu Norky Kristiny Harily, který nám mezitím začal okupovat náš diskrétní základní tábor.

O tom, co tam ta paní se svoji armádou pohledávala se nechci moc rozepisovat, ale není to nic, čemu bych dával alespoň špetku svého obdivu.

Daleko více respektu si zaslouží Honza Červenka, který po neúspěšném pokusu odhodlaně vzhlíží k dalšímu o pár dní později. Lezeme bez kyslíku a bez pomocí nosičů. To se tady bohužel moc nevidí a Honzu tohle patrně vyčerpalo natolik, že ani v dalším pokusu pro něj úspěch nepřišel. Navíc byl na všechno na kopci už sám.

K2 – Kóta Karakoram č. 2 na horizontální mapě, druhá nejvyšší hora světa. Na světě TA druhá, ale tady, tady je tou první. Nádhernou siluetu vidíme po celou dobu našeho lezení na Broad Peak. Vždyť vrcholy obou kopců jsou od sebe pouhých 8 km.

S Martinem jsme po úspěchu na Broad Peaku stočili svoji pozornost sem. Jsme plně aklimatizovaní, počasí nevypadá nijak hrůzostrašně, peníze na razítko máme připravené, jsme zdraví a síly nám v nádrži ještě nějaké zbyly. Prostě pražádný důvod tam nejít.

Cestu nám nakonec zatarasí úplně jiná skutečnost. Na to, abychom šli jinou výstupovou cestou, než-li klasickou přes Ambruzziho ostruhu, na to není z hlediska bezpečnosti a našeho vybavení ani pomyšlení.

A bohužel se právě tato Ambruzziho stezka stala synonymem komerce a ponížení kdysi obávané K2. Stovky a stovky turistů vláčených svými zpravidla nepálskými opatrovateli cestu naprosto obsadilo. Tady by umřela jakákoliv horolezecká důstojnost. Balíme a utíkáme, všude dobře, doma nejlíp. Tak třeba jindy. Ale určitě jinudy.

Poslední veselou příhodu lehounce zabíjející naše sebevědomí nám přichystala agentura na závěr. Společná večeře pro horolezce a cestovatele, o které se agentura letos v Pákistánu starala. Kolem slavnostního stolu v Islámábádu sedí asi dvacet lidí, naproti mně usedá paní v letech, Švýcarka. Židli jí přisouvá jakýsi Nepálec. Po chvíli mi to nedá a začnu konverzaci (volně přeloženo, lehce parafrázováno):

Já: Babičko, a vy jste byla kde?

Paní: Ále, na Nanga Parbatu, synáčku.

Já: Martine, ta babka byla na Nanze?!

Martin: Ale houby, možná někde na treku kolem, dyť se na ni podívej.

Já: A babičko, jak se vám kopec líbil, odkud jste byla Nangu pozorovat? Z Diamíru nebo z Rupálu?

Paní: Lezli jsme z Diamíru, panáčku, tak.

Já: Martine, ona fakt lezla na Nangu…

Martin: Kecá. Byla na treku.

(Z Nepálce se vyklubal její osobní šerpa, pomáhá paní najít v tašce brýle a nandat rýži na talíř…)  

Já: Takže vy jste jakože lezla nahoru? Jako nahoru na vrchol Nangy??

Paní: No já musela, byla to poslední osmitisícovka, co mi ještě chyběla do koruny Himaláje. Před 11 lety jsem začala a naštěstí už mám hotovo. Ale bylo to s kyslíkem, takže žádná velká věc. 

Já: Aha.

Naštěstí přichází bouřka a večeře končí. Mlčky odcházíme na hotel. Bylo to s kyslíkem. Navíc má v důchodu dost času na trénink, může i dvoufázově, to se to pak leze…

Na našem blogu se ještě dozvíš:

Více fotografií: